Růženec v mém životě 1

Už delší dobu se chystám napsat článek o tom, co mi přinesl růženec do života.

Jako malá si pamatuji na desátek večer před spaním v kuchyni. Každý dostal za úkol pomodlit se jedno nebo dvě zrníčka. Později, někdy kolem 6.třídy vzniklo v naší farnosti společenství živého růžence, do kterého se zapojili mí sourozenci i rodiče. Já jsem se zapojila tedy trochu nuceně, protože se mi modlit moc nechtělo. Tehdy se u nás nejvíce modlila sestra Anička a maminka - modlily se Večeřadlo (prosba k duchu sv., 5 desátků růžence, modlitba za Sv. otce, četba poselství donu Gobbimu, zasvěcení Panně Marii). Modlitba s mamkou a sestrou mě nebavila a pokud to bylo možné, tak jsem se jí vyhnula.

Více mě bavila modlitba růžence (Večeřadla) v kostele. V pátek přede mší bylo dětské Večeřalo. Já, sestra a mé dvě spolužačky jsme se sřídaly v předříkávání desátku růžence do mikrofonu. Vždy jsme si mohly vymyslet úmysl a před desátkem jsme zazpívali krátkou píseň. Nejvíce nás ovšem bavilo skákání na klepačích za kostelem (kovová konstrukce na klepání koberců), které jsme prováděli v mezičase mezi Večeřadlem a mší svatou.

Co si více pamatuji, je doba před 10 lety. Když jsem začala chodit na AG v Kroměříži, tak jsem bydlela na domově mládeže a nemusela jsem se doma modlit s rodinou. Takže jsem se růženec modlila méně, ale přece. Na AG se modlil desátek o velké přestávce v Horní kapli. Do sešitu jsme mohli anonymně psát úmysly, pomodlili jsme se desátek růžence, něco zazpívali, přečetli myšlenku na den a kaplan Pavel Stužka nám dal požehnání do dalšího dne. Otec Pavel říkával, že počet odložených baťohů před kaplí se odvíjí od počtu písemek psaných ten daný den.

Víc jsem začala mít růženec ráda o prázdninách mezi 1. a 2. ročníkem. Byla jsem to léto přihlášena na pouť s AGčkem do Medjugorje, jenomže jsem zrovna dostala zánět uší. Nedalo se nic dělat, byla jsem tedy doma. Cítila jsem však silně, že se za mě kamarádi modlí. O těch prázdninách jsme doma opět obnovili společnou modlitbu růžence, snažili jsme se ovšem pomodlit všech pět desátků. Když jsem se tehdy modlila sv. růženec, byla jsem šťastná. Také jsem pocítila, že jako nejmladší se budu muset o své rodiče (nyní 68 a 65 let) asi víc starat. Také jsem v několika situacích pochopila, že díky růženci si mohu mnoho vyprosit.

Po prázdninách jsem nastoupila do druhého ročníku s vizí že bych se ráda na AGčku modlila růženec. Otec Pavel Stužka nebyl proti, a seznámil mě s jedním klukem a jeho kamarády, kteří se také rádi růženec modlili. Přidaly se i moje spolubydlící z pokoje, tak jsme se modlívali růženec ve třech, čtyřech, pěti... ráno v úterý po snídani. Jeden z těch kluků už je dnes knězem a druhý je v semináři :)

V pololetí druháku se mi stalo, že jsem ze stresu (byla jsem asi měsíc nemocná a potom toho bylo hodně na dohánění) přestala spát. Nebylo to jen tím stresem, příčín bylo více. Brala jsem nějakou dobu léky. Nicméně vím, že růženec mi v této chvíli také mnoho pomohl. Měla jsem doma sošku Panny Marie Lurdské, která drží růženec v ruce. Když jsem se na ni dívala, došlo mi, tady je řešení, Panna Maria ho drží v ruce. Modlitba růžence se v tu dobu u nás zintenzivněla, všechny desátky se modlil i brácha. Modlili se za mě. Do školy jsem se úspěšně vrátila a dostala na pololetní vysvědčení docela pěkné známky. Vzhledem ke spánku, klidu na učení a jiným věcem jsem další pololetí přešla na gymnázium k nám na Valašsko. Co by mě nikdy nenapadlo, pokračovala modlitba růžence i tady, ale o tom třeba napíšu příště :)